tučňák Humboldtův

The tučňák Humboldtův je jihoamerický tučňák, chovající se v pobřežním Peru a Chile. Nejbližšími příbuznými tohoto tučňáka jsou Tučňák africký , tučňák magellanský a tučňák galapágský . Tučňák Humboldt je pojmenován po Alexandru von Humboldtovi, přírodovědci a průzkumníkovi, který toto zvíře poprvé popsal západním pozorovatelům.

Charakteristika tučňáka Humboldtova

tučňák Humboldtův

Humboldt Penguins jsou středně velcí, černobílí tučňáci, dorůstající výšky 65 – 70 centimetrů. Tučňáci Humboldtovi mají černou hlavu s bílým okrajem táhnoucím se za okem, kolem černého ušního krytu a brady, který se spojuje s hrdlem.

Tučňáci Humboldtovi mají černošedé horní části a bělavé spodní části, s černým náprsním pásem, který se táhne dolů po bocích ke stehnům. Mají masově růžový základ zobáku. Mláďata mají tmavé hlavy a nemají náprsní pás.

Humboldtova dieta pro tučňáky

Tučňáci Humboldtovi se živí rybami, zejména ančovičkami, sleděmi a pylem.

Chování tučňáků Humboldtových

Tučňáci Humboldtovi jsou společenská zvířata, žijí v poměrně velkých koloniích, kde je důležitá komunikace. Kolonie jsou prospěšné, protože poskytují kolektivní obranu proti predátorům.

Na rozdíl od antarktických tučňáků, kteří se k sobě choulí ve velkých skupinách, aby zůstali v teple, to tučňáci Humboldtovi nemusí dělat kvůli teplému a mírnému klimatu, ve kterém žijí. Místo toho, aby se zahřáli nebo ochladili, tučňáci Humboldtovi hledají bezpečí a pohodlí svých hnízdních nor. Tučňáci Humboldtovi, stejně jako všichni tučňáci, jsou monogamní.

Spárovaní tučňáci se mohou navzájem rozpoznat prostřednictvím hlasových a vizuálních mechanismů v kolonii. Rodiče a potomci se také mohou snadno rozpoznat pomocí zraku a zvuku. Každý tučňák má jedinečný hlas, který umožňuje jeho partnerovi a potomkovi rozpoznat ho.

Tučňáci Humboldtovi mají tělo uzpůsobené k plavání. Pomocí svých silných křídel ‚létají‘ pod vodou, obvykle těsně pod hladinou, rychlostí až 20 mil za hodinu (32 kilometrů za hodinu). Tučňáci Humboldtové se řídí nohama a ocasem. Jejich peří jsou tuhé a překrývají se, aby nepromokly a izolovaly jejich tělo. Husté peří také chrání tučňáka ve větru o rychlosti až 60 mil za hodinu (96 kilometrů za hodinu). Tučňáci Humboldtovi, stejně jako všichni tučňáci, snadno vidí pod vodou i na souši. Tito ptáci mají také nadočnicovou žlázu, která jim umožňuje kromě sladké vody pít i slanou vodu. Žláza odebírá přebytečnou sůl z krve tučňáků a vylučuje ji v koncentrovaném roztoku, který stéká po zobáku. V zoologických zahradách žijí tučňáci Humboldtovi obvykle ve sladké vodě a v důsledku toho je žláza nečinná. Život pouze ve sladké vodě nemá vliv na zdraví tučňáků.

Reprodukce tučňáků Humboldtových

Tučňáci Humboldtovi se mohou rozmnožovat v kteroukoli roční dobu. Pohlavní dospělosti je dosaženo mezi 2 a 7 lety. Hnízda se vytvářejí v jeskyních, trhlinách nebo dírách a příležitostně na otevřenějších místech, jako je skalnaté pobřeží.

Tučňáci Humboldtovi si obvykle vyhrabávají hnízda podobná norám mezi hromadami guana (nahromaděného trusu mořských ptáků), které se tvoří v jeskyních a podél útesů. Samice snáší jedno až dvě vejce a inkubační doba je přibližně 40 dní. Oba rodiče se v inkubaci vajíček střídají. Občas přežije jen jedno mládě, protože líhnutí je rozložené a jedno mládě může být menší než druhé. Při nedostatku potravy krmí rodiče pouze větší kuřátko a menší kuřátko rychle hladoví.

Péče o kuřata začíná tím, že rodiče střídají práci v sezení s kuřátkem a lovu potravy. Asi po dvou měsících je mládě ponecháno přes den samo, zatímco oba rodiče shánějí potravu. Mláďata se rodí s šedohnědým ochmýřeným peřím, které se pak při lítání přelije do zcela šedého peří. Mláďata tučňáka Humboldtova vylétají přibližně ve věku 70 – 90 dnů.

Přibližně rok poté, co kuřata vylétají, línají do peří dospělých. Dospělí tučňáci mají bílou přední stranu a hnědočerná záda a hlavu. Mají také tmavý pruh přes hrudník a bílou značku kroužící nad každým okem a dopředu kolem krku.

Životnost tučňáků Humboldtových je kolem 20 let.

Humboldt Penguin Predators

Kromě přirozených predátorů, jako jsou racci, supi, caracaras, lišky, pinipedi a kytovci, čelí tučňáci Humboldtovi také řadě nebezpečí způsobených člověkem. Komerční rybolov snižuje úspěšnost rozmnožování a míru přežití díky vyčerpání potravinových zdrojů. Nadměrný rybolov sardele peruánské (Engraulis ringens) vedl v 70. letech 20. století k jejímu populačnímu kolapsu. Tato ryba byla hlavní složkou potravy tučňáků Humboldtových a populace tučňáků v důsledku toho trpěla.

Ročně jsou také uloveny a utopeny v sítích místních rybářů stovky tučňáků Humboldtových. Náhodné zapletení do tenatových sítí a úmyslný lov dospělých jedinců za účelem získání potravy a rybářské návnady jsou hlavními příčinami úmrtnosti dospělých v některých oblastech. Vejce jsou také odebírána z mnoha chovných kolonií, což má za následek rušení a sníženou úspěšnost chovu.

Ochrana tučňáků Humboldtových

Současný stav tučňáka Humboldtova je zranitelný kvůli klesající populaci způsobené částečně nadměrným rybolovem. Historicky to bylo obětí nadměrného využívání guana. Současná populace se odhaduje na 3 300 až 12 000.